Novinky

1.1. 1970
Protože nám díky zvířátkům a popadaným stromům zrušili první žebříčkové závody, vydali jsme se ve skromném složení mé maličkosti, Evči, Jíti a Broníka prohnat západočeské závodníky. V sobotu se běžel sprint v samotném centru Sokolova a příměstském lesíku. Nejpříjemnější na tom bylo, že byl start až ve dvě hodiny a my si tak mohli přispat a vyrazit až v jedenáct hodin. Paráda :) Mě se dostalo výsadního práva startovat jako poslední v kategorii a sbírat odpadající, mé pomoci však nebylo třeba. Nejvíce jsem se obávala, že stejně jako vloni povede trať přes areál letního stadionu a už jsem se viděla jak lezu přes betonovou zeď. Stavitel to ale naštěstí asi neuznal za vhodné a postavil parádní trať kolem. Závod byl vcelku jednoduchý, kontroly viditelné, prostě pěkně rychlý sprint. Zádrhel byl pouze na páté kontrole, kdy jsem podlézala strom přes cestu, zvedla se o něco dřív a trošičku si odřela záda. Popravdě to byla taková rána, že mě to položilo obličejíkem do bažiny ( ano, i v parku se dá najít bažina :) ) a myslela jsem, že mě seberou až sběrači kontrol. Nejsem ale žádný ořezávátko a odkulhala jsem vstříc dalším nástrahám. Ke konci mě zdrželo jen přemítání o tom, jestli do potoka skočit levou nebo pravou, ale bylo to jedno…stejně jsem nakonec měla mokrý obě botky :) I když jak tak koukam na mapu…asi jsem ani plavat nemusela. No co, efekty pro diváky :) Po necelých čtyřech kilometrech jsem v cíli šťastně upadla k zemi, jenže jsem si nevšimla, že rovnou do kopřiv. Zadek svědí ještě teď, jauky. Výsledky ze soboty, mezičasy Po závodě odjeli dva z naší tlupy domu se slovy, že se jim druhý den na trati nechtějí jíst kořínky a já s Evou se přesunula do místní tělocvičny. Mládí jsem nakonec vyhnala za kulturou do kina a sama se věnovala seberealizačním myšlenkám o účetnictví. Aspoň to tedy bylo v plánu, ale známe to, že :) Po návratu nezbedného mládí jsme sbalili Kubu Š. a vyrazili do pizzerie. Veselá historka: Chudák Kuba si chtěl po závodě dát jeden pivní ionťáček, ale viditelně neplnoletý číšník na něj vyrukoval se slovy jako „kolik ti je“ a „to ti nevěřim, ukaž občanku“ :) Poslušně ji ukázal a pivko mu bylo doneseno s tím, že na to fakt nevypadá ( btw. Kuba je starší než já:) ). Ráno jsme se probudili do slunečného dne a už se nemohli dočkat jaké drsňárny nás čekají na dlouhé trati. Maličko jsme poskytli pomocnou ruku při přípravách a už se sami oblékali na závod. Já se rozhodla, že trošku před závodem rozhodim Káťu, ale nebylo třeba. Když jsem přišla na start, tak už zuřivě točila buzolou, která měla zaseklou střelku a rychle sháněla novou ( no, sehnala spíš trošku starší - historický první model :) ). Na trati dlouhé 10,7 km pro nás bylo připraveno pouze 13 kontrol. Konečně pořádný závod s dlouhými přeběhy. Vše se dalo najít relativně v pohodě. Problémem opět byly spíš mé puchýře. Aktivně jsem si nožky namazala vrstvou indulony a vzala si dvoje ponožky podle rad zkušenějších závodníků. Už pár metrů za stratem jsem ale cítila, že to asi nebude ono. Na první kontrole jsem poradila nadějným mláďatům kudy na další kontrolu a měla problém jim stačit. Při postupu na trojku jsem to vzdala, usedla na cestu a ze záchranných zásob vylovila náplasti. Nohy jsem pečlivě oblepila, sundala jedny ponožky, které jsem nacpala za kalhotky a pajdala dál. Osmička byla zároveň občerstvovačkou a diváckou kontrolou v jednom. Za hojného povzbuzování jsem začala šmátrat po ponožkách, abych je odhodila. Všichni čekali, že vytáhnu něco jiného nebo že budu minimálně se svlékáním pokračovat. Bohužel, museli počkat až na převlékání po závodě. V boji nezahálím a makám co to jde :) A možná proto jsem taky zvojtila nejjednodušší postup, mimochodem celý po cestě. Však uvidíte až vyblejsknu mapu a přidám ji mezi fotečky :) Nakonec se všichni i přes mírné potíže vrátili a už se určitě těší na další závod pořádaný sokolíky…dočkají se v květnu :) Výsledky z neděle, mezičasy více . . .